Rodinný dům z pohledu legislativy
Hlavní rámec současné legislativní úpravy tvoří pětice právních předpisů. Jsou to Zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) s novelizací k 1. 7. 1998, Vyhláška č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona, Vyhláška č. 135/2001 Sb., o územně plánovacích podkladech a územně plánovací dokumentaci, Vyhláška č.137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu (pro hl.m.Prahu je to Vyhláška č. 26/1999 Sb.) a také Vyhláška č. 369/2001 Sb., o obecných technických požadavcích zabezpečujících užívání staveb osobami s omezenou schopností pohybu a orientace.
Pokud jde o rodinný dům, stavební zákon jej definuje mj. jako stavbu, která svým uspořádáním odpovídá požadavkům na rodinné bydlení a v níž je k bydlení určena více než polovina celkové podlahové plochy; rodinný dům může mít podle zákona maximálně tři samostatné byty, nejvýše dvě nadzemní a jedno podzemní podlaží a podkroví.
Obecně musí každá stavba vyhovět požadavkům na mechanickou pevnost a stabilitu, na požární bezpečnost, ochranu proti hluku, musí být bezpečná při užívání, odpovídat hygienickým normám a splňovat nároky na energetickou úspornost a ochranu životního prostředí vůbec.Vedle zásad územního plánování a stavebního řádu jde také o vymezení vztahů mezi účastníky výstavby a jejich odpovědnosti. Znamená to kromě jiného, že projektovat a realizovat stavbu mohou jen osoby odborně způsobilé, a to při dodržení nezbytných, v příslušných vyhláškách stanovených technických požadavků. V případě rodinného domu (s výjimkou některých speciálních dílčích činností) zákon umožňuje i svépomocnou výstavbu - požadován je ovšem stavební dozor odborně způsobilou a nezávislou osobou.
